HASIČI  ZLATÉ  HORY

 Jak a proč vznikl požární sbor ve Zlatých Horách
  Oheň měl v průběhu dějin pro člověka a jeho hospodářský a společenský život nesmírný význam. Poskytoval mu teplo, světlo, chránil před dravou zvěří, dal mu možnost přípravy pokrmů, pomáhal mýtit lesy a přeměňovat je v úrodnou půdu, tavit rudu a vyrábět kovové nástroje.
Nebezpečí ohně se projevilo až v okamžiku, kdy člověk ztratil nad ohněm vládu a kdy se změnil v požár (z dobrého sluhy se stal špatný pán).
    První stručné směrnice pochází ze 14.století, kdy každý občan musel chránit svůj oheň. K ohni nesměli přistupovat lidé se zbraní, řemesla musela mít své háky k boření střech při požárech a povozníci vozili vodu.
    V průběhu 16.století vznikají hospodářské instrukce a selské řády, které obsahují požární opatření - zabránit vzniku požáru a povinnosti obyvatelstva při jeho vzniku a hašení. Největší pozornost byla věnována komínům. Komíny byly pleteny z vrbového proutí v podobě podlouhlého koše a vymazány hlínou, později se začaly objevovat i zděné komíny a kontrolovaly se v určitých časových intervalech. Občané měli mít ve vlastnictví toto nářadí : žebříky, kožené korbele, tlouky, dřevěné stříkačky a podobně. (Z technického vybavení zaujímaly přední místo měděné a mosazné velké stříkačky.)
    V roce 1751 vyhlásila Marie Terezie patent, kterým se vydává řád k hašení ohně. Ve Slezském vévodství bylo toto nařízení zveřejněno v roce 1756 a obsahovalo:
- jak vyhlásit požár (poplach při požáru),
- kdo při hašení pomáhá a kdo řídí záchranné práce,
- jaké byly tresty a pokuty za neuposlechnutí nařízení.
 
    Ve starých záznamech se můžeme dočíst o různých živelných pohromách, které naše město nejvíce ohrožovaly. Napomáhala tomu i tehdejší zástavba domů se šindelovými střechami, které byly živnou půdou pro oheň. Primitivní hasební prostředky nedovolovaly větší a účinný zásah, a tak se hašení omezovalo na strhávání střech a popřípadě i celých budov. Typickým takovým požárem byl požár našeho města dne 22.8.1741, při němž vyhořela městská radnice a s ní 300 domů (bylo to skoro celé město, kromě okrajových částí).
    V roce 1756, při průchodu rakouských vojsk městem, vyhořela opět radnice a s ní 13 domů v okolí. Největší katastrofa v našem městě byla zaznamenána v období Prusko-Rakouské války 14. ledna 1779, kdy město bylo v jednom dni v držení obou válčících stran. V tento den vypukl ve městě dosud v historii největší požár, který jak se uvádí v kronikách předčil i pohromu a nedozírné následky z roku 1741. Město bylo požárem zcela zničeno.
    Tyto události, které v tehdejších dobách postihly téměř všechna města i vesnice zmítané válkou, vedly k vydání patentu Josefa II. z roku 1779 o tzv. požární policii, který až na pár obměn byl platný až do skončení 2.světové války. Podle tohoto patentu se nařizovalo všem obcím organizovat požární ochranu.
    V našem městě došlo k založení dobrovolného sboru až v roce 1878, a to z toho důvodu, že město muselo na požární zařízení přispívat a pro nedostatek financí byla realizace sboru neustále odkládána. Sbor byl tedy založen, ale na veškeré potřebné vybavení a zřízení zbrojnice prostředky stále chyběly. Rok 1879 byl po stránce požáru opět velice tragický a to byl hlavní podnět k rychlému vybudování požární zbrojnice, která stála na stejném místě, jako ta dnešní.
    Další vývoj a činnost sboru ve Zlatých Horách (Cukmantlu) se nepodařilo dohledat a objevené záznamy historie požární ochrany se datují až od července roku 1945, kdy byl ustanoven přípravný výbor, jehož úkolem bylo zajistit dostatečný počet členů k založení nového českého požárního sboru. První valná hromada se konala 28. září 1945 a zúčastnilo se jí 35 členů. Na této ustanovující valné hromadě byl zvolen první výbor tehdejšího sboru dobrovolných hasičů, který si do svého názvu přidal jméno HRANIČÁŘ.
    Sbor převzal výzbroj a výstroj po německé organizaci Freivilige Feuewehr. Bylo toho ale velmi málo (stará motorová stříkačka typu Flader, ruční vysunovací žebřík, asi 200 m hadic, několik přileb, opasků a automobil Opel Adam Daimler-Benz z roku 1911), vše bylo uloženo ve zbrojnici (přízemní prostory budovy dnešní pošty).
Hlavní starostí sboru bylo pořizování nedostačujícího materiálu a činnost byla zaměřena na získávání finančních prostředků. Proto se pořádaly zábavy a sbírky mezi lidmi města. Tato situace trvala až do roku 1950, kdy povinnost vybavování hasičských sborů přešla na tehdejší národní výbory.
 
Nejvýznamnější funkcionáři od vzniku sboru

    Prvními významnými funkcionáři sboru po roce 1945 byli Jaroslav Káňa - předseda a Jaroslav Máčal - velitel. Oba tito lidé velmi výrazně ovlivnili chod celé organizace, zavedli pravidelnou schůzovou a výcvikovou činnost a celé činnosti sboru dali nějaký řád.

   

Druhým významným velitelem sboru byl Adolf Pfützner (30.1.1936 - 20.11.1981), který tuto funkci vykonával od roku 1950 až do své smrti.
    Jedním z nejzasloužilejších Zlatohorských hasičských funkcionářů byl Michal Lilek (18.7.1927 - 4.8.1998). Jeho píle a zaujetí pro spolek byla nezměrná. Byla mu zaslouženě udělena všechna spolková vyznamenání.
    Dalším dlouholetým a významným funkcionářem v požární ochraně byl i Antonín Trusík, který do svá smrti na sklonku roku 2016 zastával funkci člena výboru OSH a předsedy klubu zasloužilých hasičů při OSH ČMS Jeseník. Michalu Lilkovi i Antonínu Trusíkovi bylo v roce 1998 v Přibyslavi uděleno nejvyšší spolkové vyznamenání "Zasloužilý hasič".

 

    
    Titul „Zasloužilý hasič“ byl v prosinci roku 2008 také udělen hned čtyřem členům zlatohorského sboru, Františku Blažkovi, Stanislavu Hejnovi, Elišce Skalákové a Josefu Skalákovi, který se bohužel předání nedožil, a proto mu bylo uděleno IN MEMORIAM. V roce 2009 byl za svou dlouholetou aktivní činnost na udělení titulu „Zasloužilý hasič“ navržen i Jiří Čanko – dlouholetý hospodář a poté i starosta sboru. Titul mu byl udělen v roce 2011. Dalším členem našeho sboru, který byl v navržen na udělení titulu "Zasloužilý Hasič" je Vojtěch Fiala. Navržen byl v roce 2013 a titul mu byl udělen v listopadu 2014.
       
 
  
 
Novodobá kronika Zlatohorského požárního sboru
    Kronika hasičského sboru, ze které jsou veškeré informace čerpány, byla založena v roce 1974. Prvním kronikářem se stal již zmíněný Jaroslav Máčal (29.10.1920 - 2.5.1998), který byl u zrodu sboru a do kroniky zaznamenal všechny důležité události od roku 1945. Za celoživotní práci ve všech funkcích hasičského sboru mu bylo prezidentem republiky uděleno dne 15.5.1983 ve Valdštejnském paláci v Praze státní vyznamenání "Za zásluhy o výstavbu".
    Od roku 1996 je kronikářkou Miluše Krupová.
TOPlist